♠ Aailyyn píše

aneb „Ze života...“

  • domů
  • kdo&co
  • píšu
  • vzkazník
  • Říjen '15

    archiv blogu

    30.10.2015

    Přemýšlím. O sobě a o chybách. Taky o tom, o němž bylo napsáno už dost a dost a další řádky bych psát asi neměla. Pohádka skončila, další kapitoly nebudou, happyend se nekoná, milé děti.

    Aailyyn, ať tě to ani nenapadá. Když ztratíte pud sebezáchovy a hned vzápětí iluze, pokuste se za žádnou cenu neztratit alespoň důstojnost. Tak.

    Když máte blog, ušetříte. Za psychoterapeuta. Nebo za drogy, podle situace.

    Přestávám se divit, že slabší nátury si prostě občas dají Neurol.

    Žijeme paralelní světy... Jsme věčně Paralenem sjetý...

    Už dva dny mě bolí hlava, takže kouzelná pilulka Paralenu je můj věrný kamarád. Dá se Paralenem fakt sjet? Zkoušet to nebudu. Někdo má Neuroly, Aailyynka rtěnky. Antidepresivní účinek zaručen. Depresi má potom jenom moje peněženka. :-) (Že si kupuju pořád totéž? Jistě, na co měnit věci, které fungují. V této větě je skryto mnohem více sarkasmu, než by se mohlo zdát.)

    28.10.2015

    Co nejde silou... jde ještě větší... :-))

    Žádná velká věc se nestala... Jen ty ses náhle zeptala... Máš mě vlastně ještě vůbec rád? Na nic míň a na nic víc... Jenže nevím, jak ti říct... Promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

    Stále ještě mě přepadají záchvaty obrovské vnitřní paniky. Připadat si, jakože vám někdo narval hlavu pod vodu... nic moc.

    Marnost nad marnost, vše je marnost.

    Vzpomínáš ještě, jak ses bála... Lásky a jiných násilí... Čím ses od té doby stala? Co nezabije, to tě posílí...

    26.10.2015

    Prostě mě zastřelte, ať se netrápím. *humanismus in natura* Mno...

    Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože... Asi takovej pocit, špatně tě slyším, cože? Ty se snad bojíš, no to je síla...

    25.10.2015

    Mám nejasný pocit, že jsem prostě moc hodná...

    Spousta složitých myšlenek a k tomu Vladivojna La Chia.

    22.10.2015

    Pod očima mám z nevyspání takové kruhy, že bych se na nich mohla už houpat. Ehm.

    Chce se mi někam odplížit a tam v ideálním případě tiše umřít. (Varování ministerstva zdravotnictví: tato věta obsahuje zdraví nebezpečnou koncentraci sarkasmu. Konec hlášení.)

    Únava. Neskutečná. Je sarkasmus účinná zbraň?

    Piš, barde, střádej...

    Nejpotřebnější věcí galaktického stopaře je ručník. Ručníky jsou dost užitečná záležitost. Třeba na to, abyste ho prostě mohli hodit do ringu. Pf.

    19.10.2015

    Přes inzerát marně hledám Tvůj stín, v mém výkazu ztrát jsi další donquijotský mlýn... Že bez konců prostě nejde začít od začátku...

    Vypadá to, že kdybych nad věcmi tolik nepřemýšlela, vážně bych asi měla o dost jednodušší život. Milý Ježíšku, k Vánocům nic nechci, leda snížit IQ o padesát bodů. :-))

    Křídla... Mít z mýdla... A tát... Když se vsází... Že další fází... Je pád...

    18.10.2015

    Každej den jsem zase o krok dál... Každej den jsem zase... O krok dál... Až budu velkej... Sám sobě budu se smát... A nebudu si to tak brát...

    Je mi... jak mi vlastně je? Intenzita záseků se znatelně snižuje, běžná denní rutina mě nevyčerpává a umřít už se mi nechce zase tak moc... (Úsměv, berte tohle prohlášení s lehkou nadsázkou.) Přesto... nemám nejmenší tušení, jakou cestou chci teď jít. Děsí mě to. (V pětadvaceti jsou to fakt zvláštní myšlenky.) Mám potřebu o tom stále psát a přitom se zdá, že v utřídění vlastních pocitů to tentokrát vůbec nepomáhá. Flashback: Ve svých sedmnácti bych opravdu neřekla, že si ještě o osm let později budu psát deník. Moje milé, dospělejší já, snad si prostě nějak poradíš. :-)

    17.10.2015

    Krch-off band bavil. I když je to esenciální deprese a po hodinovém poslechu dostáváte tak akorát chuť jít si dát panáka. Plán si podobným druhem akce zvednout náladu evidentně nebyl zase tak moc dobrý tah. Polanský & Langman alternativa, ale líbilo.

    Už mi není zas tak blbě. Zvládla jsem to. Asi. Co dál? Nevím.

    Zničila jsem si oblíbené náušnice. Fakt nepotěší.

    Suma sumárum předešlých dní? Pořád ještě to nehodlá vypadat úplně pozitivně. No...

    14.10.2015

    Podzim. Nervy. Seboroická dermatitida. :-) (Nemluvě o tom, že za ta kila chilli by mě každý dermatolog asi na místě zabil. A ano, že si nemám na vlasy patlat chemii, vím taky. :-)

    Ještě pořád by občas cynik ve mně chtěl prohlásit, že to není dobré. A nebude. Pak zvítězí ten idealista a snílek, co věří, že nějak jo. Je to optimismus nebo prostě jen pud sebezáchovy? Znáte to, milé děti. Optimismus je zásadně způsobený nedostatkem informací.

    Zítra Krchovský & Krch-off band. :-) Plánuju taky zajít do divadla. Kultura, vole. :-)) Protože sedět doma a přiživovat si depku nemá cenu. :-) Zavrhla jsem nápady zahrnující požívání jakýchkoli omamných látek. (Ač začínám mít jisté pochopení.) Nedělej blbosti, Aailyynko. Jsem fakt až moc rozumná. Ach jo. :-)

    Příběhy obyčejného šílenství...

    Víš, kde mám svý slabý místa, vím, že o nich víš... Každopádně si buď jistá, ještě o mně uslyšíš... Víš, kde mám svý starý šrámy v sobě ukrytý... Zůstane to mezi námi nadosmrti zabitý... Možná se ti zdá, slova jsou zmatený... Dělám, co se dá, věřím na usmíření...

    Tak čert aby to vzal, proč dnešní ráno přijde mi jak rána na solar...

    13.10.2015

    Není mi líp, ale je mi snesitelně. Pořád ještě mám zářezy, kdy mě přepadne vnitřní panika. Fakt divné.

    Pomůže mi od nemoci i od emocí... A taky přemoct ten pocit, že nemám život ve svý moci...

    RSS umřelo zřejmě definitivně, snad budu v dohledné době s to s tím něco udělat.

    Potřebuju novou peněženku. Protože mám nárok dělat nepříčetná rozhodnutí, koupím si prostě růžovou. :-)

    9.10.2015

    Nervy jsou bezva dieta. :-)

    Představa sežrání lvem se v určitém kontextu stává docela zábavnou. V jistém bodě mé úvahy dospěly do stádia přemýšlení o tom, kolik se asi tak dává za brutální vraždu a že by mě každý soud určitě osvoboodil. :-)

    Protože, milé děti, heslo galaktického stopaře zní: Nepropadejte panice! :-) (No a kdyžtak máme pořád ten rum, že jo. :-) Btw. fakt jsem pochopila, proč si v určitých situacích někteří lidi prostě minimálně něco šlehnou.)

    ...téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně...

    Only know you love her when you let her go... And you let her go...

    7.10.2015

    Když se ráno probudíte... a vašemu mozku trvá cca deset sekund, než nastartuje a vyhodnotí situaci, pročež naznáte, že je to pořád stejně na houby.

    Nechce se mi napsat nic moc optimistického, takže to už asi stačí.

    6.10.2015

    Ze zrcadla se na mě dívá pobledlá bytost s kruhy pod očima od nevyspání.

    Potřebuju se ještě na něco ptát? Všechno už, zdá se, smysl dává. Jenom mě ty pravdy pokaždé smetou o kousek zpátky.

    Pořídila jsem si nové náušnice. A nemám z nich radost. Ani trochu. Chm.

    Věřím, že cesta ven z toho přece jen existuje. Zatím se jako nejlepší řešení jeví pochopit. Ještě pořád doufám, že to dám.

    5.10.2015

    Ze svých pocitů se tentokrát vypsat nepokusím. Ctím soukromí. A taky ještě pořád doufám, že by mě některé vyřčené věty časem mohly mrzet. Fakt to není dobré. A momentálně opravdu nevím, co s tím.

    4.10.2015

    Původně jsem chtěla psát, ale pak jsem uznala za užitečné vyřešit to raději adresně. Tož tak, milé děti. (Aneb když je třičtvrtě na jedenáct v noci a vy máte o čem přemýšlet. Odložit to až na ráno bude náročné. Dějí se věci netušené a snažím se ustát situace, o nichž bych v životě nevěřila, že je ustát můžu.)

    3.10.2015

    Miláčku, co je ti...

    Ještě pořád bych občas nejradši hodně nahlas křičela, že jsem fakt hrozně nešťastná. Moje pocity si dělají naprosto, co se jim zachce a občas se propadám do stavů bezmezného emočního zoufalství.

    Nesnaž se, znáš se, řekni mi, co je jiný... Všechno hezký za sebou mám, můžu si za to sám, v hlavě hlavolam... To je to tvoje malování vzdušnejch zámků...

    V hlavě hlavolam, který opravdu nedokážu složit.

    Vím, že nemám nosit v uších bižuterii. Do hnisajícího ucha jsem s myšlenkou, že to bude večer bolet, nemilosrdně narvala náušnici. Pro krásu se holt trpí. :-)

    Pochválena budiž podnikavost našich asijských spoluobčanů. Neholdujíc fastfoodové stravě, asi bych jinak při nutnosti se najíst někde v terénu pošla hlady. Ještěže existují asijská bistra, kde se krom smažených poživatin prodávají taky saláty.

    Že tyhle zápisky teď vypadají jako chaotická směs dojmů? To taky jsou. A taky to naprosto věrně reflektuje můj vnitřní stav.

    2.10.2015

    Zastávám názor, že nic se neděje bez důvodu. Snažím se obvykle přicházet věcem na kloub. A tak by mě zajímalo, Vesmíre, jak tohle do háje myslíš? :-) Není mi líp, když mi má být líp a když mi nemá být líp, líp mi je. :-)

    Dopíjím burčák a přemýšlím. Proč jsou věci tak, jak jsou a jak měly být. Začínám získávat pocit, že možná nejsou tak bezvýhradně špatně.

    Důvod, proč se odměnit, se prostě vždycky najde. Botičky, kabelčičky, rtěnky. :-)

    1.10.2015

    Zjistila jsem, že... burčák je na tenhle světabol přece jen slabý. A na lidových moudrostech něco je.

    Melodram v přímém přenosu přece jen bude? Sdílení mi začalo pomáhat, protože jsem pochopila spoustu věcí, které si musím v sobě nějak zpracovat. Nemůžu a nechci sem psát víc, některé věty jsou příliš na dřeň i pro tenhle blog. Netýkají se jen mě.

    Dosud nepoznaná škála pocitů, kdy je mi víceméně líp a potom momenty, kdy si o to intenzivněji uvědomím opačný pól. Jsem už unavená. Tohle si snad fakt nezasloužím, už aby byl konec.

    komentáře

    Komentář můžete napsat po příhlášení se do svého účtu nebo jako host pod přezdívkou. V tom případě po vás bude vyžadován e-mail. Vaše e-mailová adresa zde nebude zveřejněna.

    comments powered by Disqus
    už nerolovat

    2007-2017 © Aailyyn. Všechna práva vyhrazena.

    RSS článků RSS guestbooku