♠ Aailyyn píše

aneb „Ze života...“

  • domů
  • kdo&co
  • píšu
  • vzkazník
  • Listopad '10

    archiv blogu

    30.11.2010

    Zjistila jsem, že trpím roztomile blonďatou logikou. :-)) (Kromě toho, že si stále pletu volejbal a basketbal. :-)) Neváhám tahat skoro tříkilový notebook i s nabíječkou a... sluchátka. S odůvodněním, že "tam mám přece písničky". Jestli ono by nebylo tak nějak snazší si vzít mp3 přehrávač, že ano. :-)) A nabíječku na mobil jsem si samozřejmě nevzala.

    Nejím, nespím, neposlouchám Manowar. :-)) Namísto toho piju litry kafe, zasněně se usmívám, často koukám nepřítomně do prázdna, stále píšu smsky a poslouchám Davida Deyla (!!). Tak já vám tedy tak úplně nevím. Chyba v Matrixu. Nebo tak něco. :-) Řád mého vesmíru ohrozily jedny krásné čokoládové oči, ale pššššt, nikomu to neříkejte, jo? :-))

    Narazila jsem na dilema, jak o panu Božském mluvit. :-) Vyřešila jsem to starosvětským můj milý, kteréžto označení se mi hrozně líbí. :-) A pan Božský mě za to asi uškrtí. :-))

    Řádků přetékajících splínem zůstanete tento týden zřejmě definitivně ušetřeny, milé děti. Mám takový pocit, že jsem si svou přidělenou dávku deprese stačila vyčerpat již během minulého týdne. Ehm. :-) Zcela očividně ovšem nezůstanete ušetřeni mých sarkastických komentářů.
    A Aailyynka plodí o pauze mezi přednáškami na notebooku tyhle blbiny. Jak jsem mohla přežít střední školu na celý den odříznutá od tohoto výdobytku civilizace, chápete to někdo? :-)


    29.11.2010

    Láska, necestuj tým vlakom... Budem sám ani nevieš ako...

    (Pokud se chcete zaposlouchat se mnou, tak tady. Kapela Team.) Nikdy bych nevěřila, že prostý fakt "být sám" se změní v tu nejtěžší věc na světě. Hm.

    Když jsem před půl sedmou svižně vyskočila z postele, vykonala v koupelně ranní hygienu rychlostí světla namísto obvyklého několikaminutového přemlouvání se k otevření pusy a následnému vyčištění zubů a poté bleskově mazala nazpět do pokoje k mobilnímu telefonu a přistihla se, že ho během tří minut už popáté kontroluju, došlo mi, že asi něco není tak zcela v pořádku. Ano, jsem poněkud nervózní.

    Nikdy jsem nikoho neměla tolik ráda. Nikdy jsem nikomu absolutně nesobecky a s radostí nedávala tolik volnosti a svobody. Paradox? Možná... Věřím ti.

    Opět nemám tak docela čas na mučivé hrabání se ve vlastním stesku. Vím, že to bude v pořádku, přesto mám trochu starosti. Tak na mě (nás) myslete, moji milí, ano?

    Venku chumelí. :-) Chumelí fakt moc. :-) A jo, napoprvé se mi to ještě líbí a připadá mi to velmi romantické. :-) Bílá pohádka. Vydržela bych dlouho jen tak zasněně melancholicky koukat ven. Uvidíme, co budu psát v únoru, až bude tahle pohádka venku trvat již třetí měsíc. :-)) Ale zatím se mi to v podstatě líbí a mám dobrou náladu a působí to na mě celkem uklidňujícím dojmem. :-) A největší radost z bílého nadělení má stejně asi náš pes. :-)

    O pár minut později se věci trochu hnuly kupředu, takže dopisuju. :-) Vypadá to, že to nejhorší je zdárně překonáno. :-) Tak teď už by mělo být jenom dobře. :-)

    Být sám. Vždyť to já už vlastně přece nejsem. Najednou si to velmi intenzivně uvědomuju, ta slova nevzbuzují smutek. Naopak mi to dělá moc dobře. Já. On. My. (Ano. Opravdu jsem své tvrdohlavé "já" dobrovolně vyměnila za "my". No páni. Nečekali byste to, co? No, já taky ne. :-) Navzdory okolnostem. Děkuju. Za všechno. Za něj. Za rytíře s očima barvy hořké čokolády. Za pana Božského, jak jsem mu začala říkat.
    Ano. Neskutečná spousta emocí, všeobjímající pocit naprostého euforického štěstí a dojem, že konečně má svět tak nějak zase smysl. Fakt neuvěřitelné. (Máte-li dojem, že se to nedá číst a že povídám z cesty, tak... máte možná pravdu. Nicméně to budete muset přežít, vážení. :-)


    28.11.2010

    A další řádky jsem během víkendu už nenapsala. Stejně jako jsem neudělala dalších pár věcí, které jsem měla v plánu. No nic. Stručný (po)víkendový report zní prostě: Ano, mám se vážně moc dobře. :-)

    Vypadá to, že dnes vás každonedělního vypisování se mé posmutnělé dušičky ušetřím. (Stylistika pláče, ale mně se fakt nechce vymýšlet lepší formulaci. Mí čtenáři mi rozumějí, že ano...) Velmi rychle jsem ochotná vyměnit vlastní smutky za starost o někoho, kdo je pro mě velice důležitý. Takže víkendový splín se dnes nekoná. Nemám momentálně čas se nípat ve svých citech. Protože moje city jsou vlastně celkem jednoznačné. :-)

    Ano, fakt mi na tobě moc záleží. :-)

    Rozepsané a nedopsané řádky zase mažu. Pro dnešek už to zřejmě opravdu stačí. Ne, tentokrát se vážně nechci masochisticky rýpat ve svých vlastních trápeníčkách. Patetické výlevy nebudou, schovám si je na někdy příště. :-) Ještě se budou hodit. Dnes už ne.


    26.11.2010

    Poslední chvíle samoty mě fakt nebaví. Věříte mi? Další řádky snad napíšu později.


    25.11.2010

    Mám asi nejpsavější náladu za celou dobu fungování webu. Jo, já jsem vás varovala, že teď prožívám dost zvláštní období. :-) (Ano, vím, že dobrou půlku napsaného tvoří ódy na to, jak je mi s panem Božským velice fajn. :-) Protože fakt je, no. :-)

    Je to pořád stejné. Každý čtvrtek píšu něco o tom, jak trávím poslední den o samotě, každý čtvrtek s úsměvem psávám, jak moc se těším na chvíle následující. A každý čtvrtek mě začíná opouštět má smutná nálada a objevuje se předzvěst očekávání velmi příjemných momentů. :-) Ještě před nedávnem bych to do sebe vážně neřekla, že začnu psát takové články. :-)

    Překročila jsem svůj stín. (Bylo už načase.) Otevřeně s panem Božským mluvím o všech problémech a trápeních. Nechce, abych se se svými průšvihy trápila o samotě. Pomáhá mi, respektuje mě a chce, abych byla šťastná. Učím se znovu důvěřovat. Jde to pomalu, ale jde to. Jsem na sebe svým způsobem... hrdá? Učím se uspořádat si celý svůj život. Už jsem pochopila, že bez schopnosti svým problémům konečně čelit bych byla šťastná zase jen na chvíli. A já už nechci riskovat. Vážně nechci pana Božského ztratit. Možná jsem už teď prozradila víc, než by bylo vhodné, takže psaní na toto téma ukončuji a... přeberte si to, jak chcete. :-)

    Zkouším skrýt lásku svou... Tvůj stín obejmout... Tvý touhy znát a všechno jim dát... Já pro lásku svou jsem na kolenou...
    Tato slova se tu objevila mnohokrát. Má hymna osamělých večerů. Tenkrát to ještě všechno bylo trochu jinak. Už je to za mnou. Jsem smířená, zůstaly jen hezké vzpomínky. Nelituju.

    Asi začnu věřit na horoskopy. Ten dnešní na centrum.cz mě hodně pobavil. :-))

    Vybrala jsem si svého nového vážného favorita mezi mobily. Samsung S3370 Acton. Roztomilý dotykový drobeček ideálně v černé barvě. Rozhodla jsem se být rozmařilá a chci dotykový telefon. Je to cool hračka. :-)) (A cenově je taky ještě poměrně obhájitelný. :-)

    Tak se mi to krátí. Zítra. *úsměv*

    Během víkendu doplním na web další přečtené knihy. Nějak nestíhám. :-) Poznámka: Havlíček básník je asi o milon procent snesitelnější, než Havlíček novinář. :-)) A pořád jsem moc líná přemýšlet nad tím, o čem budu psát tu semestrálku. :-)


    24.11.2010

    Na tvůrčí psaní si v poslední době chodím odpočinout. Nacházím se teď v celkem (hodně) výrazném emočním vypětí. Když doktor Studený vykládá o meditaci, ztrátě duše a o tom, jak máme myšlenky nejen vydávat, ale taky přijímat zpátky, uklidňuje mě to. Milé děti, až budu velká, stanu se buddhistkou. Na východních filosofiích fakt něco je. Absolutní oproštění se od všeho materiálního. Taky bych to chtěla umět.

    Čas utíká pořád stejně. Blíží se směrem k (a nikoli opačně) vytouženým chvílím. Z logického (logika nikdy nebyla má silná stránka) hlediska je tedy vyloučené, aby mi bylo čímdál hůř. Tak jak je možné, že se přesně tak ale cítím? Moc se mi po tobě stýská, víš to? Asi to teď tak docela nezvládám.

    Má spolužačka M. je velice milá slečna. Seděly jsme vedle sebe na přednášce i na dnešním semináři. Když jsem jí včera říkala, že jakožto úspěšný absolvent ekonomické školy naprosto neovládám čísla, musela jsem se smát. Uvědomila jsem si další roztomilou paralelu mezi námi. (Interní humor, pochopí jen pan Božský.) :-)

    Vzhledem k hormonálním změnám v mém nebohém organismu se mi, odhaduji, zvětšil objem hrudníku asi tak o číslo. Nepotěší. Krční páteř mě bolí už tak docela dost.

    Vypisuju se tu ze svých zmatených pocitů, chvíli je mi hůř a sotva se ocitnou písmenka na monitoru, cítím se zas o něco líp (nehledě tedy na strašnou únavu, na kterou si ovšem slečna M. stěžovala rovněž - asi je něco ve vzduchu). Sinusoidě to stále docela odpovídá. :-) Zřejmě tyhle situace nemám tak docela pod kontrolou, jak bych chtěla. A možná je to i dobře. Smutky se prostě musí odžít, aby mohlo být zase líp. Už to vím.

    Tak alespoň sms? Ještě že existují mobilní telefony. (Za této krizové situace oceňuji dokonce i svůj mizerně fungující přístroj, ježto mě po mnoha letech používání začíná opouštět a nový je v nedohlednu. Nu, lepší než drátem do oka, ne?) Btw. snížené množství smajlíků v mých textech z poslední doby evidentně něco značí. Ale ještě jsem se nerozhodla, co.

    Přiznat si, že ho chci není nic moc. Přiznat si, že ho potřebuju je pořádná pecka do ega vlčice samotářky. Ehm. :-) Ještě větší pecka možná je fakt, že už mi ze samoty začíná docela solidně hrabat, pročež smolím tyto a podobné řádky hodnoty nevalné. :-)

    Po několika dnech se vzdorovitým mobilem odmítajícím spolupráci jsem zjistila, že by se mi ty smsky daleko líp psaly s vypnou T9. :-) (Nejsem blonďatá, fakt ne. Bohužel. Jinak bych totiž alespoň měla na co svést to, že mě to kruci nenapadlo dřív. Takhle asi fakt nezbývá, než si připustit vlastní bezmeznou tupost. :-)) Vybraná Nokia není. Takže nový telefon si asi nekoupím. Ach jo. Alespoň ty roztomilé příchozí smsky mi zlepšují náladu. :-)


    23.11.2010

    Od rána jen sušenka. Doma to asi zazdím obligátní dávkou kofeinu. Ach. Čekám navíc v neskutečné zimě na neskutečně zbytečnou přednášku. Sice s notebookem (mimochodem stále naprostá spokojenost, tudíž proklamuji značku Lenovo jak jen můžu, jinak ve škole jsem s tímhle notebookem, nekecám, ještě nikoho neviděla :-), ale bez funkčního netu. (Tudíž v době, kdy tyto řádky čtete, již nejsem ve škole a dlím v pohodlí domova, pravděpodobně se příliš nevzdalujíc od postele. :-) Navíc jsem si ráno zapomněla vzít sluchátka. Kromě toho jsem unavená a tak vůbec celkově se mi dějí strašlivé křivdy. :-)

    Slyším se velmi často pronášet věty jako: "Ještěže jsem nešla na tu bohemistiku." Českou literaturu mám vážně za trest. :-)

    Opouští mě mobílek. Joystick už funguje výhradně na heslo (a nikdo neví na které, ehm). Psaní sms se za takových podmínek stává velmi adrenalinovou záležitostí. (Maminka chápavě pokývala hlavou. :-) Sháním nový. S vysokou pravděpodobností padne volba na některý z řady dotovaných telefonů na paušál u O2. Nechci do nového přístroje investovat víc než korunu, neb s telefonem neumím zacházet slušně. Tudíž je mi naprosto lhostejná značka i další parametry. :-) Nicméně mám dojem, že něco jako dotykový mobil mně do tlapek tak úplně nepatří.

    V šestnácti jsem si prošla docela výrazným životním zlomem. Odešla jsem na střední školu. Dostala pořádnou facku od života. Dospěla jsem. (Moc brzo, myslím.) A myslela jsem si (naivně), že už mě žádné velké změny v mém světě nečekají. Že takhle to v zásadě má být. Je mi dvacet, jsem na vysoké škole a přehodnocuju zažité priority a tvořím si nový žebříček hodnot. Člověk se zkrátka stále učí. Akorát namísto životní facky, se kterou jsem si tenkrát, zpětně vzalo, poradila úplně blbě, mě teď někdo drží za ruku a trpělivě mi ukazuje, že se vážně nemám čeho bát. Protože mám taky právo na to, aby mě měl někdo rád.

    Pocit bezmezných životních útrap přece jen dokázal někdo zmírnit. :-) Přišla mi krásná sms, heč. A já vím, že na mě myslí jeden nádherný charismatický princ. :-) Děkuji ti.

    Bez tebe svůj svět nezvládám...

    Je úterý. Sinusoida mé nálady už se úspěšně zvedla z absolutního dna, míří zvolna směrem vzhůru a já zkouším věřit v lepší zítřky. :-)) (Ne, vůbec mi neleze na mozek Hálkův optimismus z dnešního semináře. :-)) Už konečně před sebou vidím jakous takous perspektivu něčeho pozitivnějšího.

    Na dnešek jsem se vůbec nevyspala. Vstávání na tvůrčí psaní mě jistojistě zničí.


    22.11.2010

    Náladová sinosoida momentálně ukazuje stádium "dole"... No, jako každé pondělí. A jako vlastně každý začátek týdne. Nejmelancholičtější zápisky se tu objeví ovšem pravidelně v neděli, to vím. Postupně se to s každým dnem zlepšuje. Jinak mým pocuchaným nervům nedělá dobře počasí. Trpím nedostatkem slunečního svitu. Podzim je vážně podivné období.

    Namísto toho, abych si na webu vylívala srdce, jak se mi stýská, snažím se psaní uchopit teď jinak. Snažím se připomínat si to pozitivní, abych si to uvědomila, mohla si to sem chodit přečíst, měla to stále na očích. Mám vlastně velký důvod být teď nesmírně spokojená. Nechci si to kazit. Mám víc, než jsem si kdy vůbec dokázala představit. Mé malé soukromé krizovky jsou vyváženy na druhé straně nesmírným štěstím. Snažím se jim proto nijak výrazně nepropadat. Kromě toho pořád ještě existuje vynález jménem mobilní telefon. Není to úplně k zahození.

    Všechno špatné je pro něco dobré. Donekonečna se tu vypisuju, takže web přestal živořit na zápiscích o třech větách a já píšu, tvořím a smolím předlouhé články. Uděláme, milí čtenáři, dohodu. Přes víkendy články převážně nečekejte. V průběhu týdne se dá očekávat, že se tu něco nového objeví víceméně pravidelně.

    Středeční přednáška odpoledne opět odpadá, takže si půjdu ve středu užít (jo, ty semináře si vyloženě užívám) jen tvůrčí psaní. Juchajda. :-)) Škola mě mimochodem stále hrozně baví, takže jsem víceméně přestala mít potřebu se na toto téma naštvaně vypisovat jako jsem to činila v průběhu středoškolského vzdělávání.

    Aailyynka fakt nemá ráda Facebook. (Ne, nepřipadám si jako uvědomělý intelektuál, když to říkám. :-) Zásadně nedělá, co potřebuju (když ho skutečně potřebuju, neb nablblé přidávání se ke skupinám a psaní statusů na téma, co jsem měla k večeři, neprovozuju), trpí bezmezně pitomým a nepřehledným rozhraním, absolutně neintuitivním nastavováním čehokoli a na každou hloupost posílá otravné e-maily. Jak se proboha něco takového mohlo stát celosvětovým fenoménem?

    Ano, dělá mi moc dobře psát o panu Božském a chválit ho tu. :-) Pokud na podobné ódy nejste zvědaví (mindráky pro mužskou část čtenářstva snadno a rychle :-)), doporučuji přeskakovat asi tak každý druhý odstavec. :-)


    21.11.2010

    Nemá smysl se sebe sama ptát, jestli jsem teď šťastná. Jsem. Fakt moc. Znovunalézám ztracenou sebeúctu a léčím si své pošramocené sebevědomí. A to za bezmezně trpělivé péče mého milého. Za tohle mě jistě roztrhne jak hada. :-)) Pan Božský se o mě stará jako o princeznu. :-) Mám se krásně. :-)

    Je to složité, ale snažím se nastalou situaci brát s humorem. Tak zase celý týden počkat. Co nadělám. :-) Učím se přijímat, nebojovat s tím, co se mi děje. Někdy se to moc nevyplatí. Vůbec jsem se za posledních několik týdnů hodně naučila. Zjistila jsem, že jsem si v mnoha ohledech spíš škodila, než pomáhala. Snažím se to teď napravit. A už na to nejsem sama. Už se nemusím bát.

    Nikdy jsem se tak neflákala jako na vysoké škole. Konec provokace pracujícího lidu. :-))

    Už několik let online, už několik let s přezdívkou Aailyyn, která se mi stala za tu dobu regulérní identitou. Občas je mi "Aailyynko" dokonce milejší než mé křestní jméno. Můj život mimochodem od prvního zápisku sem prodělal zajímavý skok. Jsem ráda, že tu to všechno je. Ačkoli napsané mezi řádky. Ačkoli to asi i tak spousta z vás pochopila. Vývoj. Pokrok.

    Nejdřív jsem měla v mobilu uloženou přezdívku, posléze několik let lehounce infantilní přezdívku a teď už jen jméno. Nádherná paralela našeho vztahu. A já už zase nezdravě moc filosofuju.

    Chtěla bych si tu uchovat ještě hodně vzpomínek, přenést sem hodně milých slov, která mi pan Božský řekl, ale... nechci mu tak úplně ničit jeho soukromí. I když chce, abych o něm psala. I když s ním počítám. I když ho vnímám jako důležitou součást svého života. Nechci mu sahat na jeho identitu, rozcupovat ji na kousky, vystavit ji sem. Bezohledně. To nemůžu.

    A otázka "Jak se máš?" přestala být jen nicneříkající frází. Protože dáváš mi víc, než si můžu přát. (Na youtube jsem neuspěla, tak alespoň text.)

    Jak mu říkat pan Dokonalý začala, tak i přestala.

    Panu Božskému nic neutajím i kdybych chtěla. Nechci mimochodem. Žere mě pak svědomí. (Nikdy jsem nikomu nemínila skládat účty. Teď se svěřuju naprosto dobrovolně. No páni.) Pozná to na mně. Nemám nejmenší tušení, jak, ale pozná. Zvláštní. Vždycky jsem si myslela, že mé myšlenkové pochody zůstávají ostatním naprostou záhadou.

    Otravuje mě to, co jsem dřív považovala když ne vyloženě za zábavné, tak alespoň ne za úplně zavrženíhodné. Připadá mi to strašně... povrchní a plytké. Zoufalá snaha zaplnit prázdno. Přestávám se divit, že jsem v určitých obdobích neměla daleko k záchvatu hysterie a můj slovník býval prodchnutý neslušnými výrazy rozhodně notně "přes míru".


    18.11.2010

    Opět přišla řeč na přednášky doktora Studeného, opět si mí spolužáci stěžují, že ho po deseti minutách přestávají vnímat a já opět nadšeně prohlásila, že mě to baví. :-)) Ten člověk se nedrží telegrafického výčtu toho, co musíme umět. Snaží se nám předat něco z toho, co ví, umí a zná, ze své osobnosti nad rámec výuky. Ale asi ne každý se dovede lidsky naladit na stejnou notu jako on a tyhle poznatky přijímat.
    Aneb dnes na semináři analýza Kafkovy Proměny (o Řehoři Samsovi už se mi asi začne i zdát) za pomoci Freudovy metody psychosomatismu? :-)) (Zíráte? Hrozně mě to baví. :-)) Mimochodem přečtena Proměna i coby komix a je to... no, hrozné psycho. :-)) Kreslené je to snad ještě větší deprese.

    Odtikávají mi poslední hodiny fungování jako samostatná jednotka. Nebaví mě to. (Nečekala bych od sebe, že to prohlásím.) Připadám si... okouzlená.


    17.11.2010

    Mobilní telefon zákonitě zdechne ve chvíli, kdy chci mluvit s panem Božským. Vysypala jsem sprchu velice nepěkných nadávek (zkurvenýoperátorvyměnitvčeraužbylopozdě :-))) na adresu operátora a předsevzala si briskní emigraci k nějakému jinému, méně debilnímu. :-)) O2 má výpadek a já mám tudíž nehoráznou smůlu. Uaaaa, to se může stát fakt jen mně. (Maminka můj hysterický výstup komentovala slovy o tom, zda hoří. Ne, mami, už shořelo. :-))

    Dívám se na svět jinýma očima. Stávám se křehčí. Svět přestává být tak zoufale nepřátelským místem. Přebírám kus z jeho překrásně spontánního a čistého náhledu na svět. Přitom je nesmírně příjemné komunikovat s člověkem, který magický realismus nezná jen z okruhů maturitních otázek. Před inteligencí pana Božského chci takto veřejně zcela vážně smeknout. A přitom vlastně zůstává naprosto "normální".

    Dráhy osudu se zajímavě protínají. Přijde mi to úsměvné. O to úsměvnější, že jen já & Božský oba víme. Nepoznávám se. Ty a já jsem vyměnila za my. Hrajeme si tak trochu na schovávanou s okolním světem.

    Kdybych chtěla být cynik, řekla bych, že emoce zcela očividně táhnou. Mám návštěvnost jako nikdy. Asi se ještě pořád najde dost lidí, které baví nahlížet do soukromí druhých. Tak tohle je ta pravá reality show. (Že prý jsem hodně otevřená. No, ještě pořád je dost věcí, které tu prozradit vážně nechci. Neb zas až takový magor prostě nejsem.)

    Ještě pořád jsou věty, pro které má tohle všechno smyslu. Jako například Mám tě rád takovou, jaká jsi.

    Sváteční dopoledne jsem strávila s horkou kávou, zavrtaná v posteli při sledování pohádky. :-) Spokojeně jsem si pak po zbytek dne broukala titulní melodii (Co může být víc, než mít někoho rád...), myslela na pana Božského a bylo mi hrozně fajn. V poslední době mi ke štěstí stačí i maličkosti. :-) Byla jsem se i projít a vůbec mi nevadilo, že venku je strašná mlha a prší.


    16.11.2010

    Kdybych měla podzimní deprese, tak mě současný stav za oknem pravděpodobně skolí. Že by se počasí rozhodlo reflektovat mou náladu? No, to teda potěš. Říkat, že je to ideální stav na kafe a knížku by bylo fajn, kdybych nestudovala literaturu. Takhle je to čirý masochismus vzhledem k tomu, kolik knih doma mám a měla bych je přečíst. :-))

    A možná by bylo fajn si deprese ještě neprohlubovat. :-)) Ale musím se pochválit, dočetla jsem. Pan Božský ví. :-) Jinak si psychiku do jisté míry léčím čokoládovými rumovými kuličkami. (Mimochodem jsou fakt hříšně dobré.) :-))

    Přišla jsem na zvláštní přímou úměru. Čím víc mi na někom záleží, tím šílenější informace mu na sebe prozrazuju. A jenom tiše doufám, že neuteče. :-) Pan Božský vytrvává. :-)

    V poslední době hodně píšu. Částečně je to určitá forma osobní psychoterapie, ale dílem mě to taky moc baví. :-) Nemusíš se o mě bát. Vážně to zvládám. :-) Vím, že se cítíme oba stejně, ale my to vydržíme, má spřízněná dušičko. :-) Taky píšu jinak, už to nakousla má milá Angie. No, tak snad vás to ještě všechny baví. :-) Zkrocení zlé ženy? Haha. :-))

    Teď nemůžu to vzdát... Zahodím součet ztrát... Víru v sobě mám... Nic nevzdávám...

    A tak se prostě snažím všedními dny protloukat s myšlenkami na milé větičky a s vědomím, že se mi v životě dostalo něčeho, co prostě není samozřejmost. Takže si toho i patřičně cením. :-) Co naděláte, vážení přátelé.

    Soundtrackem posledních dní se mi stala kapela Argema. Chcete-li, poslechněte si třeba toto. Vlastně jsem tuhle písničku neslyšela už věčnost. Někdy od oněch událostí. Vlastně už se tomu dneska jen usmívám. Ještě před nedávnem bych nevěřila, že tohle budu schopná prohlásit, ale je to tak. Ach sladkých naivních šestnáct let. :-)


    15.11.2010

    Každá slza tvá vzpomínku smývá... Z nešťastný lásky se neumírá...

    Fakt se nedá umřít na pocit, že vám někdo (zaživa) rve z těla všechny vnitřní orgány? (Zmínila jsem se už, jak jsem v poslední době vysoce něžná a mírumilovná? :-)) No nic, tak abychom taky trochu popojeli. :-)

    Mou nejsilnější devizou je bezmezná trpělivost. :-))

    Vím, že v posledních pár týdnech píšu pořád totéž. Nemůžu za to. :-) Má nálada funguje na bázi sinusoidy. :-) A nepomáhají ani volné dny. (Kde jsou ty časy, kdy bych za jeden den bez otravného vstávání byla ochotná se dopustit hrdelního zločinu? :-))

    Milá Aailyynko, važ si toho, co už máš, protože máš ten nejcennější poklad. (Svým způsobem jsem i teď vlastně šťastná, ač to zní asi paradoxně.) Svou spřízněnou duši. Ještě nedávno jsem byla hrozně moc naivní ohledně pana Dokonalého. Už ne. The show must go on... I když jsem mu samozřejmě vděčná za všechno a nikdy nezapomenu.

    Dostávám chuť si jen tak pro sebe shrnout dojmy z dosavadního studia. Ano, jsem nadšená, to už všichni pochopili. :-)
    Není to dějepis. Mít základní orientaci v historii je samozřejmě slušnost. Nicméně se spolužačkou V. jsme se shodly, že dějepis jako takový nás vlastně nikdy nebavil. :-) Není to totéž jako středoškolské hodiny literatury. Ve škole nám ukázali, že literatura není neměnná a dá se vykládat mnoha způsoby. Jen nám demonstrují pár z nich a nikdo si nenárokuje tvrzení, že je to bezvýhradná pravda. Nikdo nás nenutí se papouškovat, jak je to správně a jiná varianta se nepřipouští coby špatná. A není to humanitní obor, který by se zvládl naučit každý. Vyžaduje se schopnost myslet, spojovat si souvislosti, aktivně hledat, umět si utřídit, co považuju za důležité, chápat (klidně naprosto po svém a vůbec ne stejně, jako přednášející - nikdy vám neřekne, že to děláte špatně) přečtené a mít vlastní názor.
    Učíme se sami uvažovat, ne bezduše opakovat přednesené. Učíme se to zrovna na korpusu literatury, ale v zásadě dostáváme nesmírně užitečnou dovednost pro jakékoli pozdější uplatnění. Přímo škola nás vede k tomu, abychom si z ní něco užitečného odnesli.
    Přesně tohle jsem taky chtěla, aby mi mé působení na VŠ lidsky něco dalo, obohatilo mě jako osobnost. Jenom jsem předpokládala, že to už budu muset jaksi hlavně sama. Vida. Český školský systém není ještě tak úplně beznadějný, jak jsem si myslela. Občas si někdo přece jen uvědomí, že v lavicích nemusejí sedět bezduché loutky opakující myšlenky kantorů a podpoří studenty v tvorbě jejich vlastního úsudku.


    14.11.2010

    Dnes pseudopoeticky, pseudofilosoficky a vlastně kolem a kolem vzato naprosto beze smyslu. Pan Božský pochopí, ostatní asi ne.

    Učím se. Učím se toleranci, pokoře a empatii. Učím se dávat svobodu a volnost. Učím se za každým "měj se krásně, pa" vidět "já se vrátím". Jsem asi o tisíc procent tolerantnější, než bych do sebe kdy řekla. A nepřijde mi to špatné. Konečně mám pocit, že tím, co cítím neplýtvám na někoho, kdo si to nezaslouží. Učím se existovat tady a teď. V klidu a míru. Bez mého věčného strachu a permanentní ostražitosti vůči celému světu. Bez pocitu, že mě v nejbližším momentě někdo nebo něco srazí na kolena a já to nezvládnu. Zvládnu. Teď už to vím. Díky tobě to dokážu. Přestávám se zmítat ve svých obvyklých vyhrocených extrémech. Totální sebezničení není vždycky ta nejlepší cesta.

    Myslím, že bych si sem měla napsat nějakou vysoce povzbudivou a optimistickou mantru a chodit si to sem celý týden každý den číst. Jinak to asi nepřežiju. No nic, Aailyynko, je zas nutno na pár dní zapnout mód s názvem "samostatná jednotka". Takhle jsi to přece vždycky chtěla, holčičko, ne? Z téhle věty ironická jízlivost ne kape, ale teče proudem... Jo, tak tohle už jsem zase já, ten typický ironik, ehm.

    Jen jednou smíš zkusit karty vabank hrát...

    A tak teda hraju o všechno. Kdyby to nevyšlo, budu se z toho sbírat hodně dlouho a hodně těžko. Ale už se nenechám tímhle strachem ochromit. Vím, že můžu udělat hodně pro to, aby se právě tohle nikdy nestalo. A je to jen a jen na mně.

    A protože jsem nějak nestihla psát, když to bylo aktuální a navíc považuju za dobré ukončit článek nějak optimisticky, tak ještě dodávám: víkend jsem si opět velmi užila, s panem Božským se máme krásně a vůbec je všecho velmi fajn. :-)

    (Občas je fajn mi nevěřit, zejména, když tvrdím, že už končím se psaním. Mám v poslední době velmi "psavou". Asi to bude těmi semináři ve škole, kdy jsem si schopná tři až pět minut cucat z prstu blbiny na zadané téma. :-) No nic. Tak tedy ještě chvilku psát. Mé racionální (lepší) já tvrdí, že to zvládnu. Mé horší já touží rozbít obsah kuchyňské linky a přilehlého okolí. :-) Nebo tak něco.
    A možné by bylo fajn si to vlastně nedělat ještě horší. Už jsem vám říkala, že já a má depka jsme výborné kamarádky? :-)

    (Tato slova přesně vyjadřují to, jak se teď cítím, jak se mi mění vnínání světa. Karel Kryl - Salome.)
    Něžná i proradná, krutá i bezradná... Plamen i červánek, ďábel i beránek... Cukr i sůl...


    11.11.2010

    Tvůrčí psaní mě málem pohřbilo i tak. Respektive vstávání na něj. Jinak byla diskuse o sebereflektivní roli deníků (a následné rozvinutí o úloze egodokumentů v literatuře) a psychologické dospělosti velice podnětná. A propos vypadá to, že jsem jediný magor, který si přednášky doktora Studeného a jeho odbočky k absolutně nesouvisejícím tématům naprosto nezřízeně užívá. :-)

    Je ze mě hrdý plnoprávný student univerzity Pardubice. Hrdý říkám bez ironie. :-) Takže své drahé alma mater hodlám dělat tak trošku reklamu. :-) Dnes jsme měli imatrikulaci. Líbilo se mi to. Je to hezká tradice. I když je to formální a možná tak trošku hrozná estráda. I když jsme při pohledu na děkana naší fakulty s mou kolegyní slečnou L. stěží potlačovaly smích. :-) Poslechnout si hymnu, slib, práva a povinnosti z něj plynoucí, dotknout se žezla a prohlásit: "Slibuji." a potřást si rukou s děkanem. Ještě pořád se mě drží přímo nezměrné nadšení z toho, co jsem se rozhodla studovat a kde jsem se to rozhodla studovat. :-)
    Tak nějak mám pocit, že vzletná slova o povinnostech a taky právech konečně nejsou kecy... Vzdělaní lidi, před kterými se cítím takhle malinkatá s námi jednají přátelsky a lidsky jako rovní s rovným bez té trapné přezíravosti středoškolských "profesorů". Strčte si střední školu za klobouk, vysoká je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Tak. :-)

    Nemusím se ptát, zachytíš můj pád...

    Kamarád, přítel, spřízněná duše a ještě něco víc... A ano, jsem hrdá na to, že právě pan Božský (víc pana Božského do každého postu! ehm, neblbni, Ai :-)) si sem chodí číst a chápe i to, co bylo napsáno mezi řádky.


    9.11.2010

    Přednášky na osmou jsou čiré zlo. Ďábelský teror. Asi využiju svého práva na nepovinnou účast a přestanu tam chodit. (Ano, jsem vysoce rozmazlený vysokoškolák. :-)) Jak jsem proboha na střední škole mohla vydržet denní vstávání? :-)) Na milého Havlíčka nakonec stejně mimochodem nedošlo. Takže jsem si ušetřila práci.

    Gbook stávkuje. Takže pokud mi musíte naprosto nezbytně nutně říct, jak moc mě máte rádi, budete muset dočasně za tímto účelem využít e-mail/ICQ/telefonní číslo/poštovního holuba/kouřové signály. :-))) Docela mě guestbook od vsevjednom v poslední době vytáčí, ač jsem ho dřív měla ráda a spokojeně ho užívám již několik let, takže nevylučuju, že se poohlédnu po scriptu a rozjedu si vlastní gbook běžící pod mým webem.

    Do večera jsem měla dneska jen čokoládovou tyčinku a půl litru jakéhosi energeťáku. Ehm... ať žije zdravá výživa (a tím kafem jsem to doma už moc nevylepšila). Životosprávu mám prostě strašně mizernou. Kromě toho taky nejsem vyspalá. Nechoď si, ty vole jeden, lehnout o půlnoci, když ráno vstáváš. Ještěže zítra tvůrčí psaní od jedenácti, jinak by mě to asi pohřbilo.

    Nechápu, jak to pan Božský dělá, ale vždycky naprosto přesně vycítí, když nejsem úplně v pořádku. Asi začnu věřit v moc telepatie, či tak něčeho. Aneb dodržuji tradici a razím heslo "bez pana Božského není článek článkem". :-))


    8.11.2010

    Za nejlepší vynálezy lidstva aktuálně považuji: mobilní telefon, horké kafe a nugátovou čokoládu. V zásadě jsem velmi skromné dítě. :-)

    Říká s neochvějnou samozřejmostí věty, které bych ještě před pár týdny odsoudila jako fráze a jedno velké trapné klišé. Jenomže jemu je prostě věřím. Třeba takové: Nic nás nemůže rozdělit. Záleží mi na tobě. Tady není místo pro nedůvěru. Božský je nad vší pochybnost absolutně dokonalý chlap a anděl, co přede mnou zatím s úspěchem tají existenci křídel a svatozáře. :-)

    V rádiu jsem náhodně slyšela naši písničku. (Nikdy jsem nebyla tak sentimentální, jako v těchto dobách, vím to.) Pokaždé sebou nehorázně trhnu a nedokážu zachovat úplný poker face. Maminka už podruhé za sebou rádio zesílila. Že by? :-)

    "Slečinka se nám zamilovala."
    (Tak tohle o mně bylo řečeno. Já teda fakt jako nevím. :-))

    Zřejmě se pokusím své nahromaděné emoce využít nějak konstruktivně a přetavit je do umělecké pseudotvorby. Vidím to na nějakou lacinou příšernost plnou krve, násilí a sexu. Takové povídkové sado-maso porno. :-)))

    Svým způsobem jsem fatalista. Milý Osude, za pana Božského ti posílám velký dík. :-) A odpouštím ti všechny životní držkopády, neb byly pohybem vpřed. :-)

    Semináře tvůrčího psaní asi fakt k něčemu jsou. Vzhledem k tomu, že se učíme s naší kreativitou pro začátek pracovat na prostém principu víceméně volných asociací a celý můj web je už od samých počátků založen prakticky na totožném způsobu psaní, tak nějak se mi poslední dobou noří celkem dost nosných myšlenek, o kterých chci psát a vznikají na mě nezvykle dlouhé posty.

    Zjistila jsem, že jsem propásla termín, kdy jsem si měla půjčit (a hlavně přečíst) Ducha národních novin. Na netu jsem sice v záchvatu zodpovědnosti našla pdfko, nicméně téměř tři sta stran mě natolik otrávilo, že milého Havlíčka odkládám na "někdy později" (čti: "Já se vám na to můžu vys... vykašlat." Ou, můj kousavý sarkasmus je zpět, třikrát hurá.). Nu což, nejen literaturou živ je student. Míním si tedy zítra na přednášce připsat jen čárku za účast fyzickou a nikoli duševní. :-) Aneb "tady jste dobrovolně, být tu nemusíte"... Tak tedy jo. Dost na tom, že jsem ochotna transformovat své ztýrané fyzično z teplé postele do učebny již na osmou hodinu ranní, přestože v podstatě nemusím. :-)) Nuže... škrábněte si. Dík. :-)


    7.11.2010

    Měním se. Asi. (?) Slečna Nad věcí se, zdá se, někam ztrácí. Zbývá jenom křehkost. Nesmírně zranitelná křehkost. Neděsí mě to, jen mě ta proměna udivuje svou samozřejmostí. A ještě víc mě možná udivuje, jak samozřejmě jsem to dokázala akceptovat. Děsí mě asi jen fakt, že mě to vůbec neděsí. Světe, co se to s tebou děje? A možná se mi tohle všechno jenom zdá v návalu emocí, v nichž nad převažuje jeden jediný vjem: "Tak strašně mi chybíš."

    Potácím se ve zvláštní směsici pocitů, kterým nerozumím a nedokážu je definovat. Stesk? Zmatek? Ztracená jistota? Slíbila jsem ti, že se budu usmívat, vím. A dělám přesně to, co jsem u druhých vždycky nenáviděla. Lezu si na nervy. Sama sobě. Strašně mi vadí můj vlastní sarkasmus a snaha o nadhled, kterými jsem se po většinu své dosavadní existence obrnit zkrátka musela, aby mi ze všeho docela prostě nehráblo. Tohle nejsem já. Přesněji, já nejsem jenom tohle. Když už si můžu dovolit odhalit své křehké já, když jsem našla tu odvahu, unavuje mě narazit si zase zpátky tu masku slečny Nezávislé. Poprvé se taky učím promýšlet do důsledků, co to vlastně sakra plácám a být stoprocentně upřímná. Poprvé budoucnost beru do svých rukou a věci řeším. Poprvé mi na někom tak strašně záleží, že radši říkám dopředu (nepříjemné) věci, které mi způsobují spánkový deficit, jak úporně přemýšlím, jak se mám krucifix vyžvýknout, než abych riskovala, že mi (nám) později způsobí problém.
    Tyhle zmatené řádky mimochodem jen dosvědčují fakt, že můj svět je bez něj zmítán ode zdi ke zdi a prostě si se sebou neumím poradit. Potřebuju se na něj spolehnout. Hodně jsem si zvykla na jistotu, kterou mi pan Božský dává.

    Čtu blog citové prostitutky a přijde mi to jako esenciální deprese. Vlastní depku zkouším léčit hořkou Siestou. Nejde to. Kromě roztomilé krize mám tedy taky rozkousaný spodní ret a nevím od čeho a dostala jsem žihadlo. Vím od čeho. Od vosy.

    Web zcela sobecky v posledních týdnech využívám jen jako skladiště pocitů, ze kterých se potřebuju vypsat. Vím, že se to, mí drazí a věrní čtenáři, nedá absolutně číst. Tak mi promiňte. Až někde najdu sarkastickou Aailyynku, slibuju, že ji za tu klávesnici zase posadím.

    "Už vážně musíš?"
    "Musím."
    Jenom jakési pofidérní zbytky vlastní hrdosti mi povětšinou brání v tomto momentu začít brečet jako malá holka. Pochybuju totiž, že by to byl zdravý rozum a racionalita. Tyto roztomilé atributy normální bytosti vlastnící vymoženost jménem mozek a umějící toto používat mě už dávno opustily. Ztratily se někde mezi slovy "mám tě rád" a "záleží mi na tobě". Nechtějte po mně, abych dokázala za této situace chladně uvažovat. :-) (První a poslední smajlík v tomto předlouhém textu, to asi něco znamená.)

    Bezprostředně po dopsání těchto řádků a jejich uploadnutí na web se mi ulevilo asi o milion procent. Heuréka! K čertu s antidepresivy a psychoanalytiky! (Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde... Či tak nějak.)


    6.11.2010

    Rozhodla jsem se, že již týden trvající potíže doprovázející mé dny jsou dobrým důvodem k tomu zahodit knihu v dál a strávit sobotu pustým flákáním u počítače. (Jsem zcela objektivně děsný chudák, protože prášek jsem snědla a nepomohl mi. Takže si nechám uvařit čajíček, donést si zásobu mandarinek a budu za lazara. :-))

    Bezmezné štěstí s panem Božským trvá. :-) Sarkasmus na tomto místě nečekejte, mám se, bez ironie, zkrátka strašně fajn. :-)


    5.11.2010

    Mám se... nadherně. Fakt, že jo. :-) Milé děti, svět se náhle točí po těch zcela správných oběžných drahách. :-)) Pan Božský je absolutně úžasný, v mých očích zase o něco stoupl (jde to ještě vůbec?) a já jsem šťastná jak blecha. :-))

    Na teorii literatury jsme si vysvětlovali vztah čtenáře a autora za pomoci průniku množin. Mírně jsem se při vzpomínce na hodiny matematiky orosila. :-)) Ještěže už tyhle věci nemusím umět. :-)


    3.11.2010

    Už tři dny nejím, nespím a urputně mě bolí hlava. A když se vám potom v mailu ještě objeví spam hlasající "Chcete zhubnout 10 kg?" máte už fakt dost. Jako bonus jsem to ještě nedostala, ač je mi již dva dny naprosto pekelně špatně. Má nebohá zdecimovaná psýché dostává fakt zabrat. Jsem prostě panikář schopný si přivodit stav blížící se nervovému zhroucení.
    Výše popsané jest důsledek toho, že si potřebuju promluvit s panem Božským. Pan Božský to ví, načež mě uklidňuje už napřed. Je to prostě moje zlato. :-)


    1.11.2010

    Listopad. Podzim nemám ráda. Leč letošní podzim mi svým paradoxním způsobem vlastně přinesl dva životní zlomy. Oba velmi pozitivní. Nástup na (vysněnou) vysokou školu a pana Božského.

    Učím se užívat si kouzlo okamžiku. Učím se zvolnit, přestat se za věcmi tolik hnát, přestat si svým přístupem způsobovat víc problémů, než už jich mám. Hodit občas věci za hlavu a jen tak být. Jen pro větu mám tě rád. Věčný chaotik Aailyynka nachází řád? Dějí se fakt zvláštní věci.

    A protože už je, mí drazí, tou dobou, kdy vznikají následující řádky, opravdu moc hodin, dnešní psaní završím a odeberu se do peřin. Dobrou noc všem. :-)

    Dopsáno o mnoho hodin později:

    Říkáme si těmi nejkrásnějšími jmény.

    Mobilní telefon mi neustále pípá příchozími smskami. Jen tak, pár vět. Potřebujeme o sobě vědět.

    "My to spolu zvládneme."
    Já vím. Věřím ti.

    Pouhých několik slov mi dokáže zcela sebrat vyrovnanost. Jenom pokročilá hodina mi brání se tím výrazněji zabývat.

    komentáře

    Komentář můžete napsat po příhlášení se do svého účtu nebo jako host pod přezdívkou. V tom případě po vás bude vyžadován e-mail. Vaše e-mailová adresa zde nebude zveřejněna.

    comments powered by Disqus
    už nerolovat

    2007-2017 © Aailyyn. Všechna práva vyhrazena.

    RSS článků RSS guestbooku