♠ Aailyyn píše

aneb „Ze života...“

  • domů
  • kdo&co
  • píšu
  • vzkazník
  • Srpen '07

    archiv blogu

    30.8.2007

    Anděl posledního soudu. Nepřekonatelná záležitost, málokdy se mi stane, že se mi z cédéčka líbí víc než jedna písnička, ovšem tohle je fantastické celé, od začátku do konce, od prvního songu do posledního. Aleš Brichta, to je prostě hvězda největší, na věčné časy a nikdy jinak. :-)))) Nejčerstvěji mě z téhle desky "bere" song Medvídek Pů. I když tomu textu se musím smát, přijde mi totiž neuvěřitelně vtipné, že bych měla mužskému říkat Medvídek Pů. :-))))


    29.8.2007

    Tentokráte mé nadšení, s jakým jsem se vrhla po zapípajícím mobilu, nebylo již v zárodku utnuto zklamáním z identity odesílatele. Jeden by nevěřil, jak málo stačí, slovy mého bývalého učitele informatiky (charakteristický rys: neschopnost zapamatovat si během tří let naše aspoň křestní jména :-), k dětské radosti. :-)

    Maminka mě včera vytáhla "do víru velkoměsta" na nákupy. Vzhledem k tomu, že mě nákupy nebaví (ano, svetě div se, opravdu jsem ženská :-), zalezla jsem tedy aspoň do zlatnictví a učinila příjemné zjištění, že sortiment výběru piercigových šperků do jazyka je v kamenném obchode, dokonce místním, celkem uspokojivě široký (bonus navíc: sympatický a ochotný pan prodavač. :-), takže jsem nakonec pyšně odkráčela s novou činkou do jazyku. S obrázkem. Lebka a červený nápis DANGER, heč. :-))) Též jsem si obstarala nezbytný černý lak na nehty. Na základní škole jsem se kvůli tomu dostávala do konfliktů s naším tehdejším ředitelem, parkrát jsem od něj dostala vynadáno, strašně nerad to viděl (ale nikdy jsem je neodlakovala, akorát jsem je před ním přestala tolik vystavovat na odiv :-))).


    27.8.2007

    Pííííp. Smska. Nadšeně se vrhám po telefonu. Aha, "jen" kamarádka. "Virtuální" kamarádka. Co prý se mnou je. Myslí mi táhnou úvahy o jisté internetové komunitě, nechala jsem tam kus života. Taky kus sebe, který už ale jako by ke mně vlastně nepatřil. Zůstala tam ta čtrnácti-patnáctiletá dívenka. Já vím, mění se každý, v pubertě tím spíš... Za tu dobu, kdy mi bylo oněch zmiňovaných čtrnáct-patnáct až do řekněme současnosti, šestnácti-sedmnácti, jsem prodělala asi největší kotrmelec nebo možná, že si ho jen nejvíc uvědomuju. Nejenom, že jsem se totiž změnila, řekněme přirozeným vývojem já sama vnitřně, povahově, ale dostala jsem taky trochu do nosu od života a naučila jsem se být daleko uzavřenější, rezervovanější vůči okolí než kdy dřív a dokonce si to svým způsobem i užívat. (Prosím nechte si pro sebe názory typu "co už můžeš v sedmnácti vědět o životě?") V souvislosti s tím mě napadl další aspekt, proč zřejmě navzdory své introvertní povaze veřejně vypisuju své myšlenky na internetu. Já nejenže mám dobrý pocit z toho, že něco vytvářím, něco co je jen moje. Ono je to právě moje. Můj malý svět, něco, co jako jedna z mála věcí nepodléhá vlivu okolí. Můžu to tady rozvíjet, vylepšovat nebo se z minuty na minutu rozhodnout, že to tu úplně předělám, či stisknutím tlačítka Delete jednoduše web poslat na virtuální "popraviště". Prostě moje jistota, na níž mám vliv jen já sama a nikdo jiný.

    Ačkoli sem vypisuju svoje vnitřní myšlenky, přece jen tohle všechno nepodává přesný obrázek o mně, píšu totiž na web jen v určitých náladách, tak se prosím vyvarujte nějakých soudů. A ještě jedna poznámka k mému stylu psaní: Píšu v momentě, když mě prostě během dne něco napadne a já v té chvíli okamžitě vím, že o tomhle se chci zmínit, u klávesnice už se to pak samo rozvíjí, nabalují se na to další momentální myšlenky a vznikají nejrůznější úvahy. Neunguje u mě psaní "na povel", teď si sednu ke klávesnici a něco vymyslím. I u konkrétních zážitků, pokud je chci popsat, musí stejně spontánně vzniknout určitý nadhled a ironický podtón, suché popisy a la školní slohovka mě nebaví jako člověka píšícího, ani kdybych je pak měla číst. Taky už si texty po sobě zpravidla nečtu, nekontroluju je, rovnou posílám na web, jen zřídka ještě opravím nějaké ty stylistické nedostatky.


    25.8.2007

    Poté co se i naši vypaří "do víru velkoměsta" a já marně upírám zraky k mobilu, který ne a ne zapípat příchozí smskou, na mě padne mírná deprese, že mě nikdo nemá rád a všichni na mě kašlou. :-)


    24.8.2007

    Vypnout prsa, zastrčit břicho, vypláznout jazyk. (Aailyyn před odchodem ven mobilizuje své přednosti. :-))) Oslnivou inteligenci v to nezahrnuje, ta mi kouká z očí. :-))))

    Nesnáším víkendové rodinné výlety kamkoli. Zase si budeme hrát na šťastnou a spokojenou rodinku. K blití.

    Bojí se kluci slečny, co se zajímá o tvorbu webů, poslouchá tvrdou muziku, kouká na horory, aniž by se pak bála projít bytem potmě, nesnáší nákupy, růžovou barvu a před odchodem ven ve skříni popadne první oblečení, co je po ruce? Nebo je taková slečna spíš zajímavá? Uvítám v guestbooku diskusi, jak z vyjádření názoru pánů, tak z interpretování zkušeností zde přítomných dam. :-) Jedné slečně jsem na blog napsala, že jediný důvod, proč mě baví být holka je ten, že se můžu chovat úplně jinak než typická holka... :-) A ještě tím zaujmu. Kdežto když se chlap nechová jako chlap, je buď divný nebo jinak orientovaný. :-)))


    21.8.2007

    Zjišťuju, že udělat favicon fungující řádně i v IE je asi stejně nadlidský úkol jako chtít ve všech prohlížečích stejně vypadající čárkovanou čáru pomocí hr... :-)) Kašlu na to, holt to někde půjde, někde ne, někomu se zobrazí ta stará, no co, aspoň to máme pestré, ne. :-))) Upravila jsem obrázkové nadpisy, našla jsem totiž náhodou vcelku hezký font. Chci tu zachovat onen vzhled imitující jakoby rukou psané písmo, přece jen jsou to osobní stránky, tak trochu to i deníčkem zavání (i když výrazy jako blog a deníček ve spojení s tímhle nemám ráda :-), tak se to sem snad celkem hodí. Z první verze už mi tak zůstala jen černá barva pozadí a základní rozvržení stránek. Což mi připomíná, chodí sem nějaký takový "pamětník" (přece jen to ještě zase tak moc dlouho není), který si ji pamatuje? :-)

    A Aailyyn objevila Ameriku podruhé, ejhle, ona je v poznámkovém bloku vymoženost zvaná zalamování řádků? :-))) (Nesmějte se a nebo se klidně smějte, ale opravdu se mi, neb tohle všechno píšu v poznámkovém bloku, dodneška řádky rolovaly až někam do pryč a zalamovala jsem je ručně entrem. :-))))


    20.8.2007

    Uuuu, Aailyyn objevila Ameriku, na Blueboardu se dají měnit barvy nejen na ty přednastavené, ale lze tam normálně vypsat html kód všech barev... :-) Říkejte mi Blesku. :-))) A nebo ne, říkejte mi raději pořád Aailyyn. :-))) Aailyyn není jen přezdívka, kterou se někde podepisuju a identifikuje mě pod ní pár lidí, co letmo znám z netu, už je to kus mě a tak jako v životě mám jméno a příjmení, na internetu je moje identita tenhle nick. V podstatě být neměl, měl zmizet. Není to to jediné, co se tenkrát událo a já jsem za tehdejší běh událostí nesmírně vděčná. ;-) Dál to nebudu rozmazávat, nechci prozradit moc. Svým způsobem je to paradoxní, vylévat si takhle veřejně myšlenky a přitom podléhat silné sebekontrole, jednak nechci prozradit něco, podle čeho by mě bylo možné nějak blíže identifikovat, chci tomuhle svému malému světu zachovat anonymitu a tím pádem i jistou svobodu, protože bych nejspíš musela paranoidně vážit každé slovo, aby se mezi lidi, kteří mě znají nedostalo víc, než chci a navíc, to, že tahám na veřejnost svoje soukromí je můj problém, ale nechci veřejně propírat i soukromí druhých.

    Znuděně projíždím kontakt list na icq, seznam zelených kytiček je v tuhle hodinu povážlivě tenký. Mně se totiž dneska vůbec nechce spát. Jenže ten kvůli komu by stálo za to ponocovat jaksi taky není. :-) Nebo spíš :-(?


    19.8.2007

    Za mou více než čtyřiadvacetihodinovou nepřítomnost u počítače se nic zvláštního nestalo, můj web se kupodivu zázrakem nekatapultoval mezi nejnavštěvovanější ve světě internetu (nečekaně). :-))) Dokonce tu bylo i celkem mrtvo, musím vás pokárat. :-)) Jediný kdo si tak vyslouží pochvalu a malé bezvýznamné plus je Ell za slova útěchy a vyjádření soucitu s trpící Aailyynkou. :-)))


    17.8.2007

    Miluju dopoledne, kdy jsem sama doma... Můžu se válet v posteli, aniž bych za sebou slyšela rodičovské komentáře jakože kdy už teda konečně hodlám vstát. :-) Můžu vylézt z postele kdy chci, můžu se ještě v půl jedenácté producírovat po bytě neučesaná a v noční košili. Můžu si vzít snídani do postele a můžu si mezi jídlem absolvovaném pořád ještě v noční košili, jít přečíst časopis. :-) Sláva samotářským dopoledním, báječný vynález hned po internetu, mp3 přehrávači a dalších technických nezbytnostech. :-)))

    Zjišťuji, že opravdu nemá smysl se snažit mít tu vždy akutální náhledy designů, protože je neustále předělávám, obměňuju... :-) Jak si můžete povšimnout v pravém horním rohu, opět jsem pozměnila klikací logo. Jen tak jsem brouzdala po deviantartu, s tím, že bych změnu ráda, ale nebudu nic hledat, zkrátka, pokud mě něco praští do oka, použiju to. No a praštilo. :-) Neodolala jsem, sice to není ten klasický vcelku normální obrázek, který jsem tu původně zamýšlela neb tady z toho nechci mít gothické doupě s obrázky krvavých slz, ale tohle kukadlo je zkrátka tak zajímavé a roztomile psychoidní, že jsem neodolala. :-)))) A kdoví proč mi připomíná postavičku Jigsawa z hororu Saw. :-)) Dokonce jsem kvůli němu neváhala rozhrabat design, klasické textové nadpisy by se vám už teď při prohlížení v ne-maximalizovaném okně měly držet spořádaně pěkně uprostřed. :-) A při změně velikosti okna už též neujíždí na úvodní stránce patička. Odborníci by mě za moje řešení neměli rádi, neubránila jsem se tak docela podobnému systému asi jako když "pejsek a kočička vařili dort", ale rozhrabávat to, co funguje jen proto, abych to předělala do css vážně nebudu, tolik kovaná v css nejsem, abych si stoprocentně věřila, že když se na to podívám, bude to pak vůbec ještě někdy fungovat. :-)))) A navíc trpím silnou nedůvěrou k css pozicování, možná jsem jen prostě levá, ale já s tím zkrátka neumím a nikdy to neudělá, co já chci. :-))))


    16.8.2007

    Já jím. :-)) A už téměř normálně. :-))) Týdny na tekuté stravě se nekonají, kruté bolesti se nedostavily, horor nenastává. :-))) Hm a já už jsem se těšila, jak se nechám litovat, jak mě to strašlivě moc bolí a jaká chudinka jsem a co všechno musím vytrpět. Psí život. :-))) (Chcete-li si u Aailyyn šplhnout, litovací vzkazy přijímám v guestbooku i tak. :-))) Když už jsem u toho guestbooku, tak mě samozřejmě potěší, když někdo napíše, že se mu to tu líbí (i když podezřívám některé, že to píší univerzálně naprosto každému u koho se ocitnou), ovšem daleko více mě těší že nalézám vzkazy obsahující slova jako "originální" či "osobitý" (Chcete si šplhnout podruhé? Nezapomeňte v guestbooku ztratit slůvko o originalitě. :-)))) Sice jsem od začátku jednala s poměrnou tvrdohlavostí, že když už se mám na netu nějak projevovat, nechci v žádném případě předpřipravený blog, ale od základů vlastní stránky vypiplané z ničeho, třeba z počátku příšerně vypadající, technicky mizerné, ale cíleně originální jsem se být nesnažila a nesnažím se ani teď. Postupně, jak jsem se naučila víc a víc a už jsem se nedívala v první řadě na to, abych to prostě nějak splácala se mi snad povedlo pojmout to tu osobně a osobitě, otisknout do tohohle bezvýznamného černého koutku ztraceného v moři internetu kus sebe, protože jsem originál, unikátní osobnost, stejně jako každý z nás. Jo, je to místy technicky příšerné, je to nedokonalé, má to chyby, ale je to jednoduše MOJE. :-)


    14.8.2007

    Milé děti, máme tu další report ze života "ocvočkované" Aailyyn. :-) Ráno zvítězila touha nad normálním jídlem (rozuměj jakákoli potrava nekašoidního skupenství :-) nad opatrností či bolestí a po třičtvrtě hodině tvarohový koláč podlehl. Normálně jím tak deset minut. Úsměvné, že? :-)) Na sladké se už nemůžu ani podívat neboť slané, kořeněné a pálivé dobrůtky jsou mi momentálně zapovězeny a když k tomu připočteme ještě nutnost požívat něco, co není zapotřebí přílíš kousat, vychází nám z toho, že si milovanou čínu ještě pár dní nedám a mým národním jídlem se dočasně stanou poživatiny stylu krupičná kaše. :-))) Ač polévky normálně nejím, nevěřili byste, jaké nadšení ve mně verze "do hrnečku" dokázala dneska vyvolat. :-))) Zítra jsem odhodlaná svést boj s rizotem k obědu, jestli to půjde jako dnešní snídaně, snad to do večeře stihnu. :-))))


    13.8.2007

    Aailyynka si konečně jde nechat dobrovolně prorvat svůj chuťový orgán kovovým šperkem. :-)) Pak vám sprostředkuju dojmy, akorát o jeden, obávám se, zůstanete ochuzeni - prý to umocňuje pocity při líbání, jenže to nějak v současné době nemám s kým otestovat, takže smůla. :-)))

    Aailyyn vám slíbila dojmy z probodávání, že? Vtipná (nebo "vtipná"?) odbočka na úvod pro čtenáře-rodiče, vyskytnou-li se tu nějací: Neříkejte raději svým potomkům, ať se jdou bodnout, mohli byste být nemile překvapeni, až se vám vaše milovaná ratolest vrátí prošpikovaná kovem :-))) A teď už moje dojmy. Přišla jsem do studia ve společnosti mámy, mírně vynervovaná a bylo mi oznámeno, že až si piercer připraví nástroje, můžu jít. Se srdcem až v krku jsem se za chvíli zvedla, usadila jsem se a nedůvěřivě pozorovala jehlu, která mi měla v příštích okamžicích provrtat jazyk. Byla jsem dotázána, jestli jsem teda připravená, nejistě jsem kývla, nechala si jazyk secvaknout do kleští a očekávala příšernou bolest. Ta se, světe, div se, nekonala. A to prosím pěkně nedělám ramena a nesnažím se vše bagatelizovat, abych vypalala, že jsem king, co ho taková maličkost nerozhodí. Mám srovnání a opravdu tohle nebolí. Piercing do obočí i brady bolí... Sice je to krátký zákrok a ne o moc horší než injekce, ale cítíte to. Při propichování jazyka jsem sice registrovala, kdy mi jazykem jehla projela, ale spíš to byl jakýsi tlak než vyslovená bolest. Takže na horor se raději vypravte do kina, návštěva piercera jím skutečně není. ;-)


    12.8.2007

    K dnešnímu článku, či spíše úvaze (nedělám žádné spisovatelské ambice, tohle jsou prostě věci, které se mi momentálně honí hlavou, či mě někdy v průběhu dne napadnou a já mám potřebu je uveřejnit) mě inspiroval příspěvek v guestbooku, čímž slečně děkuji. :-) Vy ostatní podle stupně (ne)zaujetí mými články kdyžtak slečně poděkujte či vynadejte. :-))) Původně jsem na její slova "a s tím, že seš introvert a flegmatik si nic nedělej", chtěla zareagovat přímo v guestbooku, snad mi promine mou trochu neosobní reakci tady, tohle téma bych totiž ráda ještě kapku rozvinula. Snad to třeba na někoho může takhle zapůsobit, ale já si rozhodně nic nedělám z toho, že jsem od přírody člověk tichý, málomluvný a uzavřený. Neustále do mě někdo hustí, že bych měla být průbojnější, sebevědomější (přeborníkem v těhle "dobrých" radách je má současná třídní profesorka). Asi by mě to tak neštvalo, kdyby se ale najednou neobjevil někdo, kdo se mnou přestal jednat způsobem, jako by má povaha byla snad nějak špatná a naopak mi řekl: "Jsi fajn a neměň se." Předpokládám, že se pozná, takže pokud si tohle přečteš, chtěla bych ti takto veřejně poděkovat, že se s tvou osobou konečně objevil někdo, kdo mě dokáže brát takovou, jaká jsem. Zní to jaká strašná klišovitá fráze, ale je to opravdu nedocenitelné, když někdo takový existuje.


    11.8.2007

    Mohla bych teď napsat, jak se cítím, ale já jsem řekla "ne". :-)) Ne, vážně, sice tohle místo primárně slouží k tomu, abych to tu krmila svými výplody, s nimi to dokonce, dá se říct, stojí a padá, a já bych se teď dokonce vypsat potřebovala, ale přece jen některé moje myšlenkové pochody nejsou určené očím a uším vůbec nikoho, takže nemám už vůbec žaludek na to, vystavovat je "široké veřejnosti"... Tohle berte prosím s rezervou, jsou tři tisíce lidí široká veřejnost? Je to vůbec málo? Nebo hodně? Já abych věděla, jestli už můžu začít být pyšná na to, jak úspěšná blogařka (fuj, hnusné slovo, říkejme raději, ehm, tvůrkyně webu) jsem (velmi sarkastický smajlík). Za svůj malý osobní úspěch nicméně tohle považuju, nečekala jsem, že u toho tak dlouho vydržím a hlavně jsem pyšná na to, že pokud se týče obsahu a designu, udělám si to po svém i kdyby se to nikomu nelíbilo. Ale zřejmě jsem se ani z hlediska návštěvníků nevydala cestou úplně zavrženíhodnou, vyskytnou se tací, úplně cizí, kteří si najdou čas a zanechají v guestbooku pár pochvalných slov.


    8.8.2007

    Ne že by se vám Aailyyn tou pavučinou snažila naznačit, že se dala do klubu přátel jejich tvůrců, naopak, jsem čistokrevný arachnofobik, o nehož se pokouší při spatření oněch osminohých tvorečků (tvorečků? pche, obludy jsou to :-)))) srdeční příhoda. Prostě mě jen praštil kdesi na blogu do oka motiv pavučiny coby pozadí a mně se to zalíbilo. :-) No a když už království, tak tady z toho udělám pořádně temný a starobylý virtuální hrad. :-))) Heh, jsem praštěná, vím, já jsem na to totiž dokonce hrdá. :-) Obrázek uhyeněn opět na deviantartu a upraven za pomoci CSS stylů (protože Aailyyn je kopyto ovládající bezpečně tak akorát windowsácké Malování :-) ale sem je vložen screen v podobě klasického obrázku - Mozilla a Opera tyto filtry totiž nepodporují, ačkoli v Mozille se to jaksi obejít dá, ale tohle je prostší a nikdo by neměl mít problém se zobrazením. :-)

    Ti pavouci mi připomněli, že v tattoo studiu, kde se nechávám "prošpikovávat" piercingy měl majitel v čekárně v několika teráriích pavouky. Při první návštěvě jsem měla celkem šok a pravila něco ve smyslu, jakože snad chce zamezit tomu, aby se mu lidi při zákroku káceli - slabší povahy jednoduše utečou už čekárny. :-)))


    7.8.2007

    I Aailyynka, cynik, s nezávislou kočičí povahou, která zpravidla nikoho nepotřebuje a velmi dobře si vybírá, komu věnuje svou přízeň, se dokáže proměnit v milé a mazlivé koťátko. :-) To potom padá do postele ve dvě v noci s připitoměle šťastným úsměvem a už zachumlaná v peřinách přece jen ještě sahá po mobilu... Odeslat. Zavibrování telefonu a mně z tváře onen přihlouplý výraz nemizí... Mňau. :-)
    Ne, nikoli, můžu své ctěné čtenáře ubezpečit, že se skutečně nenacházím v stádiu rozvoje těžké demence. :-))))


    2.8.2007

    Znáte Píseň pro Nicole? Ani nevím, jak jsem si na tuhle záležitost vzpomněla, UDG ani normálně neposlouchám, kdysi mi tu písničku někdo poslal, už dávno jsem ji od té doby smazala a teď jsem ji znova hledala. Nijak mě v té době nenadchla, ale teď mě to zaujalo. ...a už žádné pohádky a svět naivních krás se ztrácí, mizí v nedohlednu... No nechtěli byste být zrovna bezstarostným dítětem? Já ano i když už nemám vůči dospělosti takový odpor jako kdysi, už jsem tu o tom jednou psala, nebudu to tedy rozvíjet znova.
    Mimochodem, taky máte pocit, že první články v měsíci začínají být jaksi nijaké? :-) Ale konec konců, já vás to číst nenutím, že. :-)

    Asi bych nemohla poslouchat to, co všichni, protože je to zrovna in. Vyhovuje mi, že kapely, co poslouchám já, buď málokdo zná nebo je minimálně moji vrstevníci sice znají, ale považují skoro za vykopávky. :-) Až začnou náctileté dívčiny poslouchat rock a metal, protože to bude in, jdu si rovnou okamžitě hodit mašli, protože nevím, jestli bych to mohla přestat poslouchat. :-)))

    Btw a příští rok akutně potřebuji neudělat zkoušku aspoň z jednoho předmětu, takže vkládaje největší naděje do matematiky, tímto prosím paní profesorku o hypertěžkou závěrečnou písemku, děkuji. :-))) (Ne, nehráblo mi, pouze dostávám kopřivku při vyslovení slova "lázně". :-)


    1.8.2007

    Tak, první srpnový zápis, polovina prázdnin za námi. Já vím, že se strašně opakuju a že tohle je na každém druhém blogu. No jo, holt okurková sezóna, tak co byste chtěli? :-)) Navíc přece nepřivítám své čtenáře v novém měsíci prázdnou stránkou, uznejte, že ochudit vás i v srpnu o nové výplody vaší Aailyynky prostě nemůžu. :-)))
    Chcete nějaký pořádný článek? Ok, máte ho mít. :-) V hlavě se mi zrodilo jakési zamyšlení nade mnou a tímhle webem. Ač mu nerada říkám zrovna slovem blog, v podstatě to, co já provozuju, je blogaření. Nikdy bych si nemyslela, že mi tenhle projekt tak dlouho vydrží a ono mě to dokonce baví víc a víc, čím víc toho umím. :-) Ke zrození daného zamyšlení a následně taky napsání těhle řádků mě zřejmě inspiroval můj sen, v němž se ocitla má bývalá spolužačka ze základní školy a četla si jakousi mnou napsanou knihu o mém životě a mně se to sice nelíbilo, ale nemohla jsem nic dělat. :-))) Já vím, střelený sen (máte někdy taky takové?), ale s docela reálným základem, odráží tohle všechno tady, co jsem vytvořila a mou nechuť k tomu, kdyby to tu objevil někdo známý. Myslím, že kouzlo blogů je právě v jejich anonymitě, určitě o spoustě lidí a jejich blogu nikdo z okolí neví. (Ať se přihlásí šílenec, který svůj blog odtajnil rodičům, buď máte se svými rodiči maximálně důvěrný vztah a měli by vás v cirkuse ukazovat jako osmý div světa nebo jste blázen. :-))))
    Že to zas tak pořádný článek nebyl? Nu dobrá, tak si zkuste stěžovat třeba na hlavním nádraží. :-P :-))))

    komentáře

    Komentář můžete napsat po příhlášení se do svého účtu nebo jako host pod přezdívkou. V tom případě po vás bude vyžadován e-mail. Vaše e-mailová adresa zde nebude zveřejněna.

    comments powered by Disqus
    už nerolovat

    2007-2017 © Aailyyn. Všechna práva vyhrazena.

    RSS článků RSS guestbooku